Vývoj klasické střešní krytiny: Tašky bobrovky

V minulém vydání jsme se věnovali historii střešních tašek a vývoji jejich výroby. Dnes se zaměříme na jeden nejstarších typů krytiny, na tašku bobrovku. Kdo by si myslel, že je odvozena od antické „teguly“, ten by se spletl. Teguly sice taky byly ploché desky, jen výrazně větší (výška 125 cm, šířka 75 cm a tloušťka 3 až 5 cm) a také měly spoje na sraz překrývané žlábkovou taškou. To je důkazem, že nejde o předchůdce střešní tašky bobrovky. Ta měla svůj vzor v dřevěných šindelích a předchůdci byly rovné tašky. 

Rovné tašky jsou známy z konce prvního století našeho letopočtu. Jejich tvar připomínal hrušku. Tašky neměly na rubu žádný výstupek pro zavěšení za střešní latě, které v té době tvořily větve. Byly však opatřeny otvorem pro kotvení tašky pomocí kovaného hřebu. 

Rovné tašky s výstupkem pro zavěšení za lať byly zaznamenány prvně na konci 11. století, a to na severu Francie, v oblastech bohatých na déšť a sníh. Zdejší taška měla na rubu širokou, průběžnou lištu k zavěšení za lať. Díky tomu se dala použít na větší sklony střech, potřebné pro zdejší klimatické podmínky. Taky těsnost této krytiny byla daleko bezpečnější. 

Koncem 12. století se na březích Loiry ve Francii začaly na střechách objevovat rovné tašky, připomínající dnešní bobrovky. Jejich zajímavostí je, že kromě dvou otvorů pro kotvení hřebem měla tato taška ještě příčnou lištu pro zavěšení. Umístěna byla asi 1/3 pod hlavou tašky a při pokrývání se zavěšovala za horní okraj spodní střešní tašky. Na líci této tašky byly ještě před výpalem vytvořeny prsty žlábky pro usměrnění stékající vody, které byly opatřeny glazurou. Žlábky vytvořené prsty v syrové hmotě jsou prvotním znakem cihlářské grafiky. 

Další zajímavá taška se objevuje ve 13. století ve francouzské oblasti Champagne. Kromě základních tvarů byla zhotovována taky s kónicky seříznutými bočními stranami, aby vznikly mírně lichoběžníkové plochy. Touto taškou se pokrývaly kuželovité střešní plochy a věže. Na spodním okraji byla taška zkosená a v podélném řezu vypouklá. Nad pravým závěsem měla vrub a místo levého závěsu byl otvor pro hřeb. K této tašce se dochovaly záznamy potvrzující, že se jedná o vynikající kvalitu střešních desek „Conte Henri“. 

Další změny ve vývoji tvarů bobrovky přinesly některé nové slohy v architektuře. Projevovaly se převážně změnami tvarů při zakončení paty. Ze začátku 12. století v době gotické byly k vidění tašky rovné, se špičatým řezem a s otvorem pro připevnění hřebíku. Na strmých gotických střechách byly často k vidění glazované tašky kladené do „kobercovitých ornamentů“. 

Architektonické styly renesance, baroka a klasicismu byly velmi výrazné, vývoj střešních tašek ale nijak zásadně neovlivnily. Snad až baroko, vzniklé okolo roku 1600. Svými cibulovými věžemi a zakulacenými střechami na kruhovitém půdorysu vyvolal potřebu tvarových změn rovné střešní tašky. Přesto, že se v té době vyráběly pálené střešní tašky pouze ručně, začali cihláři zhotovovat taky tašky konvexní a konkávní. 

Není bez zajímavosti, že rovné střešní tašky byly prakticky už od svého vzniku technicky zdokonalovány. Tak například do rovné tašky se nejprve udělal otvor (dírka) pro zavěšení k dřevěné konstrukci pomocí dřevěných kolíčků. Později kolíček nahradil železný hřeb. Následovala výroba se dvěma dírkami a kombinace dírka/závěs. 

Závěsy, zhotovované na rubu střešních tašek, byly ve svém vývoji zajímavé tím, že se vyvíjely spíše řemeslnou důvěrou cihlářů ke svému výrobku než doporučenou představou o technickém prvku. Vždyť vyráběli zastřešující prvek ze hmoty, jejíž tradice na střechách byla známa právě svou trvanlivostí po staletí a ručně zhotovené závěsy musely svou funkcí korespondovat s kvalitou samotné tašky. Proto se jako první objevuje závěs jako příčná průběžná lišta na rubové straně hlavy tašky. Tyto se postupem času začaly podélně zkracovat až na 1/3 šířky tašky. 

Mezitím se už v jiné oblasti začala objevovat daleko odvážnější řešení, spočívající ve zhotovování jednobodového závěsu (tzv. nos nebo výstupek nebo pupek). Také on měl mnoho variant provedení. Když pomineme regionální odchylky a tradice, tak zjistíme, že někteří cihláři si byli tak jistí svou kvalitou výroby při zpracování suroviny, že nos neprováděli dotvářením hmoty přímo z tašky. Místo toho do hmoty vtlačovali další kus hlíny, ze kterého vytvarovali nos pro zavěšení střešní tašky. 

Z prvotní rovné střešní tašky obdélníkového tvaru byla pro bobrovku vytvořena speciální tvarovka – hřebenáč. Pokračovala výroba lichoběžníkových tašek pro pokrývání kuželovitých střešních ploch a výroba příčně ohnutých tašek pro vykrývání cibulovitých ploch věží. 

Žlábky na líci krytiny, vytvářené prsty do „živé“ hmoty v dřevěné formě, měly svůj vývoj a tradici. Od 14. století se tyto žlábky prováděly po celé délce rovné střešní tašky od hlavy až k patě. Následovaly další varianty žlábků, připomínající tvary písmen „V“ a „S“ i různé kombinace a tvary. V období mezi rokem 1700 až 1850 se ve znacích na líci ručně vyráběných střešních tašek bobrovek hodně změnilo. Lidé se ve školách začali vzdělávat a cihláři začali více psát než kreslit. Najít správný výraz pro tašku na povrchu označenou prsty, popisem nebo datováním není jednoduchý. 

Až v 19. století se začal používat výraz odpočinková, sváteční, slavnostní, pro štěstí apod. Tyto názvy jsou však zavádějící, protože cihlář musel za 14 hodin práce vypálil až 100 tašek, nebyl to tedy žádný svátek a už vůbec ne odpočinek. 

Ruční výroba střešních tašek bobrovek skončila až na přelomu 19. a 20. století i přesto, že už od roku 1840 bylo možno tašky z jílu a hlíny vyrábět pomocí ručního šnekového lisu a asi kolem roku 1870 strojově lisované tašky. 

Vývoj tvaru a technologií rovné střešní tašky – bobrovky zřejmě nelze zastavit. Je totiž tvarem přizpůsobivá, pro řemeslné zpracování členitých střešních ploch variabilní, a hlavně stále žádaná.